Gargano, IT - červen 2007

Tak konečně jsem se dostala k tomu, abych na své stránky umístila nějaký příspěveček....něčím se začít musí, že?

V červnu t.r. (tj. 2007) se mi povedlo uspořádat svůj první zájezd, který jsem si organizovala od A do Z ouplně sama samička. Vybrala jsem destinaci, která je nádherná a už to tam velmi dobře znám z minulých let, takže jsem věděla do čeho jdu. Domluvila jsem se s cestovní kanceláří, která nabízí v katalogu středisko San Menaio a domluvila s ní veškeré podrobnosti. Nakonec jsem rozjela akci "A" a poohlédla se po vhodných "dušičkách". Přestože jsem s akcí vyrukovala poměrně pozdě a spousta lidiček už měla na letošní prázdniny již něco naplánované, nakonec se sešlo 23 lidiček a mohlo se vyrazit. Bohužel den před odjezdem nám jedna rodinka pro nemoc vypadla, což mě velmi mrzelo, ale nemoc si holt nevybírá. Mrzelo mě to tím spíš, když nám dovča končila a mohli jsme ji jenom vychvalovat - jak se nám úžasně vydařila.

Odjezd byl stanoven na pátek 8. hod. ráno ze Zličína. Autobus dorazil s malým zpožděním, ale vzhledem k tomu, že manžel jedné klientky vyrazil z domova s kufrem o něco později než jeho drahá polovička (prý ženský potřebujou víc času chacha), k tomu si zapomněl doma mobil a navíc se v těch davech dovoleníchtivých lidiček, kterých se na Zličíně sešlo v tuto hodinu snad stovky, se nějak nemohli najít. Byli jsme rádi, že to řidičům ani trochu nevadilo, že zkusíme ještě chvilku počkat na dotyčného manžílka, kterému se pořád dokola mohla volat na mobil a pořád byl nedostupný. Bodejť by byl, když ten mobil nechal doma J. Jó ti muži….J. Nakonec se ti dva šťastně našli a nám už v odjezdu nic nebránilo. Jupí!!! Cesta byla dle očekávání dlouhá jak Lovosice, ale nakonec nám docela dobře utekla, protože jsme byli natěšení jak malý děcka. Už během cesty jsme se začali vzájemně seznamovat a vypadalo to, že všichni lidičky budou fajn.

Na místo, tj. do San Menaia jsme dorazili kolem sedmé ráno. Usměvavá delegátka Romanka se nás okamžitě ujala a zajistila nějaké organizační záležitosti ohledně uskladnění kufrů, informační schůzky a tak. Protože jsme se spolu od února neviděly, tak jsme se spolu bouřlivě vítaly. Ubytování mělo proběhnout až někdy odpoledne, ale naštěstí jsme aspoň vyfásli kartičky na slunečníky, tak jsme se hned šli plácnout na lehátka. Když už konečně byly všechny mé berušky postupně ubytované, vrněly blahem, jaké to prý mají hezké pokojíčky a za poměrně málo penízků (jo kdo holt umí, ten umí J). Na večer jsem si je sezvala do mého pokojíčku, abychom slavnostně zahájili naši společnou „rekreaci“. Na přípitek jsem vybrala jak jinak než mé oblíbené Lambrusco, jehož nasládlá chuť započala naší sladkou dovču.

Cvičení začalo v neděli ráno oťukávací lekcí, abych jako instruktorka věděla , s jakým „materiálem“ budu celý týden pracovat. Všechny berušky jsem po této stránce neznala, ale velmi příjemně mě překvapily. Měly zrovna „svůj den“, a tak jim to docela pěkně šlo od tlapek. Ráno jsme cvičili od osmi do půl desáté na venkovní terase plážové restaurace pro residenty hotelu Marechiaro a přitom se dívali na moře, odpoledne od sedmé do půl deváté v klimatizovaném sálku přímo v hotelu, kde zas byl příjemný chládeček a klídek pro koncentraci na power jogu a pilates. Předpokládala jsem, že po ránu budou berušky nabité energií, a tak jsme si ráno spíše zadováděly spíše v aerobních stylech cvičení doplněných posilováním, ale odpoledne znaveni opalováním a koupáním jsme cvičili spíše klidnější styly – obvykle nějaké to klidnější posilko doplněné power jogou, pilatesem nebo zdravotním cvičením. „Cvíčo“ bylo dobrovolné, a tak komu se nechtělo, tak prostě nešel.

Od pondělka začaly výlety, kterých tato nádherná oblast jižní Itálie nabízí nepřeberné množství. Po pravdě řečeno se ani za jeden týden všechny stihnout nedají, a tak nás to nutí se do této oblasti ještě aspoň jednou vrátit. Ale podle mě je tu tak nádherná příroda, moře, pohostinní lidé a všechno prostě v superlativech, že stojí za to, se tam vrátit nejen jednou, ale mnohem víckrát, ne-li každý rok aspoň jednou. Hned v pondělí se uskutečnil výlet na mořské jeskyně, které jsem navštívila již před několika lety, a proto jsem letos nejela. Ale ten výlet jsem natolik vychválila, že jely skoro všechny mé berušky a na cvičení nikdo nepřišel, a tak jsem byla bez „práce“. Když se z něj odpoledne výletníci vrátili, byli nadšení stejně jako já tehdy. Pořídili spoustu nádherných foteček, které jsem umístila do odkazů, abyste se též mohli pokochat a aspoň na chvíli se zasnít.

V úterý se pořádal výlet na Vesuv s Pompeje. Letos jsem si řekla, že se tam též konečně vypravím, a dobře jsem udělala. Byl to fakt zážitek. Nikdy jsem ještě na žádné sopce nebyla a navíc uvidět tolik opěvované Pompeje s natolik propracovanými a důmyslnými systémy, které jim i v dnešní době můžeme závidět. Kdo tam byl, jistě mi dá za pravdu J. Nejdříve jsme umírali na parném slunku v uličkách města 2.000 let starého a co chvíli hledali aspoň kousíček stínu v těch čtyřiceti stupních vedra. Pak nás vyvezli busíkem na Vesuv, co nejvýš to šlo, a pak hezky hodinku po „svých“ nahoru ke kráteru. Když jsem pak na vlastní oči viděla ten obrovský kráter a to údolí, které bude jednou po erupci opět v popelu, měla jsem z té sopky obrovský respekt. Letos nám už ale sopka nevydávala žádné čmoudíky, jako ještě údajně v loňském roce, vypadalo to jako, že spí, ale zdání klame! O to hůř pro lidičky v Neapoli a celém Sorentském zálivu….až to prý jednou bouchne, tak to prý vyletí jak zátka od šampaňského. Dle předpovědí vědců, kteří tuto sopku bedlivě sledují, by erupce měla nastat do 10-ti let. A pak můžou Pompeje odkývat znovu…..a to jsou nyní odkryté pouze ze 60-ti %.

Po zbytek týdne se konaly další výlety, které se nás už tolik netýkaly, ale i ty stojí za shlédnutí. Například ostrovy Tremiti, výlet do národního parku otevřeným džípem. Večeři na trabuccu si ale některé z nás ujít nenechaly. Královsky se tam najedly a napily a bylo to za docela přijatelnou cenu. Ty, které tam byly, tak si to nemohly vynachválit. Ostatně o spokojenosti mluví i jejich blažené ksichtíky na fotečkách v odkazech.

Večery jsme trávili v ratanových křesílkách před hotelem (říkali jsme tomu „jdeme si dřepnout do proutí“), a tak jsme mohli pěkně pařit pospolu a přitom být v centru dění. „Dýza“ hned přes ulici a o všem důležitém přehled. Často nás tam pohostil vínečkem pan direktorek Antonio – moc hodný človíček se zlatým srdíčkem. A mimochodem: taky výborně vaří (jak vím z minulých let)!!!. Jak říkám – není nad pohostinné domorodce! I když někteří nás skvěle pobavili tím, že coby „plážoví inženýři“ se snažili ulovit nějakou kořist. Někteří již byli tak zoufalí, že když neuspěli u jedné, zkoušeli to na X dalších. Jo jsou to prostě chudáci.

Ani jsme se nenadály a týden se schýlil ke konci. Berušky už byly tak unavené, že už ani cvičit nechtěly a nepomohlo ani když jsem na ně vzala „rákosku“! Ale to jenom naoko J. Jinak byly mocinky moc spokojené s ubytováním, výlety, se způsobem rozdělení do apartmánů, se cvičením, no prostě se vším. Počasí vyšlo, skvělá parta, co nezkazí žádnou srandu, co víc chtít? Jen jedna věc nás trochu mrzela. Hotel byl plný děcek ze základky, který dělaly „strašnej brajgl“ a večerní animátorské programy i diskotéky se de facto přizpůsobovaly jim. Jakmile je „účy“ vyhnaly do „peří“, tak hudba utichla a ticho po pěšině. A my se tolik těšili, že konečně začne program pro dospěláky!

Když to tak zhodnotím jak se nám to povedlo, tak bych byla neskutečně šťastná, kdyby všechny zájezdy takhle pěkně vyšly. Berušky navázaly nové přátelství, vyměňují si fotky a emaily. Doufám, že se nám zas podaří se na nějaké další akci „sčuchnout“. Minulá léta jsem byla na tyto akce najímaná cestovní kanceláří, která si zájezd dala do katalogu a lidičky se jim nahlásily sami. Já jsem de facto jen odcvičila a jinak jsem byla téměř bez starostí. Aparaturu i pomůcky mi přivezli k busíku a zas odvezli. Letos to pro mě byla úplně nová zkušenost. Vše jsem si zařizovala od začátku do konce sama, bylo s tím opravdu dost starostí, ale stálo to za to!!!